Deníky z natáčení #1

Červenec 2012. Teploměry ukazují třicet stupňů Celsia a my se trmácíme se spoustou techniky na dobře známé místo. Dneska chceme - a nakonec vlastně i musíme - natočit spoustu scén. Mezitím, co mi Adam s Pepou pomáhají složit jeřáb (a Radek předstírá, že si opakuje scénář), ze sebe chrlím odpovědi na otázky zapeklitě složité. Chápu, že někteří si to chtějí ujasnit a vyhnout se filmovým chybám, ale copak si můžu pamatovat všechno, co jsem kdy vyplivl do toho tlustého svatostánku pravdy a poučení? (Dobře, abych pravdu řekl, náš scénář na své vážnosti trochu ztratil ve chvíli, kdy jsme jím zabili první mouchu, ale tuhle poznámku klidně přeskočte). Odpověď zní jasně - nemůžu! Ale i tak odpovídám a zmateně vysvětluji, že jsem to nejspíš tenkrát (s důrazem na to slovo tenkrát, protože dva měsíce jsou dlouhá doba) myslel tak a tak.
Vytahujeme klapku. Už od prvního natáčení se z ní postupně umazává rozmáchlé číslo 24, ale nikomu to nevadí. Jsme zvyklí tleskat i rukama, když na to přijde. Zvuk jako zvuk. A tak natáčíme. První, druhou, třetí scénu...Nejde to zas tak zle. Vlastně mě tohle natáčení docela dost baví. Kdy jindy se tak bezprostředně prolne tolik emocí? Frustrace z ubývajícího času, večerní opíkání buřtíků (tomuhle slovu jsem se chtěl vyhnout, ale slovo táborák by jaksi nevystihovalo podstatu věci) u nás nazhradě, únava, smích, radost. To všechno k tomu prostě patří.
Pro dnešek máme hotovo. Večer sedíme u počítače a kontrolujeme natočený materiál. Překvapuje mě, že jsem v jednom z klíčových záběrů přehlédl kus zvukařových nohou. Adam upadá do deprese. Všechno je marné. "Ale já to v tom hledáčku fakt neviděl!" bráním se. Málo platné - znáte herce.
Ulehám do postele, ale stejně nespím dobře. Ráno musíme začít brzy a pokračovat. Až celou tuhle filmovou anabázi skončím, napíšu si zpětně deník. A nebo rovnou celou knížku. Kdo ví, třeba se chytne a jednou nastane den, kdy s velkou slávou vydám všechny zákulisní videa jako plnohodnotnou adaptaci. Nebo vlastně předlohu?